Potápění, aneb jak jsem sem sral do vody červen 2012 | Chorvatsko
Vzhledem k tomu, že sem strašně levej lempl a dojebal sem si koleno takovým stylem, že sem nemoh dělat takřka nic krom kola a plavání, rozhodl sem se, že si rozšířím obzory a zkusím se po výškách podívat i na druhou stranu mince a to do hloubek. Musel sem absolvovat nekonečně dlouhé hodiny teorie potápění, nějaké potápění v bazénu, naučit se zacházet s cajkama a se svou chabou tělesnou schránkou. Nakonec sme úspěšně složili zkoušky a byli se potápět v prvním českém lomu v Horní Cerekvi. Dohled nic moc, tak akorát, abys poznal svoji ruku a tak podobně, zima ve vodě taky ukrutná, i když sme na sobě měli 2 neoprény, tak sme si řekli dost! Zajedem si hezky na buržousty na Jadran, ať si taky užijem sluna, hnusný slaný vody a podobných radovánek, které v česku jaktěživ nenajdeš. Slovo dalo slovo a už ani nevím kdy, sme začli pomalu platit zálohu na loď. Termín byl jasný, státnice a podobný hovadiny musely počkat. Nakonec sme sehnali všechno, co sme potřebovali a mohli vyrazit.
Češi 10km před hranicema
29. června okolo desáté večer sme vyrazili směr Chorvatsko, konkrétně do Trogiru, kde jsme čekali další krásné 4hodiny, než ti shnilí Chorvati připraví naši kocábku. Už asi 26 hodin nespím a vzhledem k nadcházející pitce dalších 9 hodin spát nebudu. Konečně nám to ti shnilé svině předali. Rychle se snažíme nalodit a ještě rychleji vyplout. Zatím nikdo netrpí mořskou nemocí. Plujeme poklidnými vodami bok, po boku s druhou kocábkou. Po cestě chladíme piváky v síťované tašce našeho kapitána. K setmění se dostáváme k našemu kotvišti, jde nám naproti místní asimilovaný Čech, tedy jediný člověk, který není k smrti líný. Kotvíme, kalíme, kecáme, tlacháme a vymýšlíme různé pičoviny.
Usmíření boha Poseidona
Pivní chladící systém vlečný
Druhý den na moři mě budí potřeba srát. Využívám lodního hajzlíku, strašný horko, všechno se houpe, potím se jak dobytek a ještě na sebe musím čumět v obrovském zrcadle, které je přes celé WC/sprcha. Na palubě mi kapitán vysvětluje princip toho hajzlu a zároveň mi s kapitánem druhé lodě objasňuje techniku defekace ve vodě. Nejdůležitější je být rychlý, odvážný a nemít sračku. Přijel místní krajan Radovan, náš zprostředkovatel potápění. Bereme si všechny cajky pro potápění a jdeme na věc. 40% z nás má zkušenosti s potápěním ve vodě okolo 8°C a s viditelností cca 2m a maximální hloubkou ponoru 12metrů. Jeden je pln očekávání, co uvidí, jaká mu bude zima a jak hluboko se dostane… No na první ponor jdeme z lodě podél pobřežního útesu, hezky po dvojicích dobrá třetina připosraná z mořských nestvůr, které mají naštěstí asi něco lepšího na starosti. První ponor asi tak 19 metrů a 3/4hodiny pod vodou. Teplota 21°C taky není k zahození. K vidění sou tak akorát sumýši, jedovaté ropušnice, různé chaluhy a nějaké ryby. Po vynoření ihned porušujeme pravidlo žádného alkoholu při potápění a to hned 4×.Odpoledne jdeme na druhý ponor, na to že můžeme jít max do 20metrů, tak se čirou náhodou ocitáme okolo 40m, čekal sem větší zimu, ale jinak cajk. Žádní žraloci, žádní delfíni, chobotnice, krakatice a podobná chamraď. Jenom pěkný korálový útes a zas ryby bez barvy. Po vynoření mě bolí hlava jako prase, myslím, že umírám, avšak hrdinný kapitán mě zachraňuje a podává mi plechovku plzeňského piva. Jsem na tom podstatně líp. O pozdním odpoledni dostávám opět potřebu jít na záchod, tentokrát seberu odvahu a jdu do vody. Už nikdy nechci jinak. Večer opět holdujeme alkoholu, vidina prohibice je v nedohlednu.
Příprava na 1. ponor
Druhý den je scénář téměř totožný. Během světla 2 ponory tečující hladinu 40metrů. Jeden z ponorů vidím zmrdsky velkého černého hada, je to moréna. I pod vodou ta svině vydává zvuk a tak trochu syčí, chci vytáhnout svůj potápěčský nůž, kdyby něco zkusila. Nůž vytahuju asi minutu a tak si říkám, že zamotat se někde do sítí bez vzduchu, tak asi nelidsky zhebnu. Nakonec se srabsky stáhla do ústraní a my pokračujeme směrem dolů. Našim cílem je zhruba ve 40metrech obrovská koule o průměru tak 20metrů. Našli jsme ji, ale máme už málo vzduchu, tak jenom letmé kouknutí a odjezd směrem na hladinu. Těsně před smrákáním se notně podroužen rozhodnu využít situace a zúčastnit se nočního ponoru. Beru si záchranný člun a pluji směrem k Radovanově bázi pro cajky. Člun mi moc záchranný nepřišel, jelikož mi to bez něj přišlo poněkud rychlejší, než-li s ním…Nakonec sem vše dobře pořešil a vydal se na noční ponor.
Příprava k nočnímu ponoru
V noci je ve vodě vidět asi 4× víc živočichů než obyčejně. Viděli jsme spoustu chobotnic a tak po různu. Chobotnice mne zaujaly nejvíce, jelikož, když jste ji honili po mořském dně, jala se vás scákat svým ochranným inkoustem. Bylo to ovšem bitva mravence proti obří botě, pročež jsme atakovali chobotnici velikosti malého cintónku. Když jsme se vynořili, byli jsme nuceni svět zbavit nějakého toho decilitru tvrdého alkoholu.
Chobotnice ultimátních rozměrů
Další den jsme dali vale potápění a vyrazili na plavbu po moři. Někteří kreténi si másto snídaně dali kafe s rumem, i když kafe obyčejně nepili. To pak museli asi 3hodiny čumět na obzor a dávat pozor, aby se nepoblili. Kromě nekonečného obzoru a uhrančivého sluna nebylo na lodi nic lákavějšího, než kořalka a plechovky plné piva. Odpoledne jsme dorazili do jakési zátoky, kde kotvilo už po více lodí. Vyrazili jsme na břeh. Konečně pevná půda pod nohama, i když někteří z nás byli už tehdá postiženi mořskou nemocí a houpali se na místě, jakoby byli na houpající se lodi. Přistáli jsme v blízkosti starého sila pro ponorky, a jakožto posádka složená z 83% z gum jsme se jali ji prozkoumat. Všechno bylo ale už zabetonované a zabarikádované. Večer vyhodíme nějaké Rakušánky ze sila a kotvíme tam. Asi do 2 do rána úspěšně bráníme ostatním lodím spát.
Silo pro ponorky
Pohled z vrchu sila na zátoku
Ráno vyrážíme na další plavbu. Po cestě potkáváme něco jako Abramovičovu jachtu. Děsnej hnus. Přijíždíme k modré jeskyni. Fouká jako prase, vlny jako debil, je mi blbě. Smradlaví chorvati chcou za vstup do jeskyně 5 euro. Po prohlídce jeskyně jedeme do blízkého městečka na nákupy. Kupujeme kolu k rumu a pečivo ke guláši. Na večer kotvíme v jakési zátoce, kde se oddáváme čechulibé zábavě v sosání koly smíchané s etylalkoholovou směsí.
Takový normální den na lodi
Sociální jachta
Následujícího rána jsme odpoutali lodě, vytáhli kotvu a vyrazili zpět na Šoltu. Cestu sme si krátili různorodými vodními radovánkami, jako je jízda na tenderu, nebo na záchranném člunu ve vleku za lodí. Když jsme odpoledne dorazili na ostrov, byla zátoka, ve které jsme kotvili državou jedné z nejvíc snobských událostí, které sem měl tu čest vidět a tou byl YACHT WEEK. Loď velikosti malého titanicu kotvila uprostřed zátoky a byla plovoucí diskotékou + zásobníkem chlastu a pohlavních chorob. Celá zátoka byla plná lodí různých vlajek od Austrálie, přes Egypt, Norsko, až po Ameriku. Mezi naše nejoblíbenější patřila posádka Švédského národního opalovacího družstva a posádka Americké jachty, ve které jste mohli vidět snad všechny základní archetypy, které se vám vybaví, když někdo řekne Amerika. Baculatá černoška, bloncá snad s 5kama kozama, velkej tlustej aftoameričan, nagelovaný a vyschlý amík a v neposlední řadě i kulturista jak víno. Hned vedle američanů kotvili Angličani, ti však vypadali jako výběr nějakého incestního rodu, všichni tak ošklivě zdegenerovaní, zhulení, ožralí a snad i sfetovaní… Ten den jsme dali ještě jeden ponor, při kterém jsme byli podporování dámským osazenstvem většiny jachet. Pánské osazenstvo tak nějak divně čumělo… Celou dobu po ponoru se zátokou ozývalo nelidské tuc tuc dun bum, které nám nedalo spát a dokonce se část osádky pokusilo infiltrovat do oné obří diskotékové lodi, avšak marně bez VIP vstupenky, za pouhých 80€, což byla skoro celá nádrž do oktávky.
Pojízdná dydžina
Další den nás už čekala jen cesta zpět do Trogiru, odevzdání lodi a odjezd směr Brno.
přidal: Koněv | přidáno: 19. 09. 2012 | poslední editace: 09. 02. 2013
