SCI 4.-6.2.2013 | Brno
Shodou souher, náhod a okolností jsme se s Lukášem dostali do kurzu instruktorů sportovního lezení v rámci ČHS. Po informativních schůzích, jsme stanovili pevný termín prvního bloku a bylo nám nastíněno, co se tam bude zhruba dít.
Den 1.
V pátek, 4.ledna, jsme se museli dostavit na vele-důležité počáteční přezkoušení z lezeckých dovedností. Jako quest dne jsme museli zdolat cestu obtížnosti 5 UIAA a těžší, dle vlastní volby. Šli jsme do toho po hlavě a to se nám vyplatilo, jelikož jsme oba tuto dovednost předvedli velmi bravurně, škoda jen, že jsme nějakou tu dobu nepočkali, jelikož s přibývajícím časem nároky degradovali, a to až na úroveň pořádně vypečené cesty tak 3+. Následně jsme si ještě vyslechli něco málo k dalším dnům a začali se pomalu seznamovat s ostatními účastníky kurzu... Postupem času nám docházelo, že to bude možná i mentálně složitější, než lézt, jakožto 4kový lezec používající výhradně sílu v rukou a lezoucí výhradně na rybu, vypečený VIIIb rajbas bez možnosti jistit se. Ale čert to vem, jsme přeci kluci tolerantní. Večer rychlé pivo a hajdy na kutě, ráno se brzy vstává.
Den 2.
Další den časně ráno jsme se již tísnili v klaustrofobicky malé tělocvičně. O co víc tu bylo místa, o to hůř se dýchalo... Atmosféra, že by se dala krájet. Jako první byla na pořadu pořádná rozcvička, které se ujal náš zdatný pokladník. Po rozhýbání a protažení našich tělesných schránek jsme se pod vedením Ondřeje vydali provádět všelijaké prostocviky. Mezi divácky nejzajímavější patřil travers stěny do určité horizontální úrovně (chápejte, do té doby, dokud se někdo díval), travers ve dvojici s a bez zraku. Tou dobou jsme již pomalu začali chápat podstatu věci práce s dětmi. Poté jsme začali něco málo s lanem a sedacími úvazky. To již naše beznaděj začala nabírat na otáčkách. Jak male a bezvýznamně jsem se spolu s mým kompaniérem cítili, když jsme viděli výbavu ostatních ostřílených borců z Brna. Tady by si možná i Vojtovo sklepení připadalo lehce ohroženě. Po několika čtvrthodinách jsme pochopili situaci a rozhodli jsme se, jakožto budoucí instruktoři ČHS praktikovat jedny z důležitých vlastností ostřílených horských vůdců, a k nim patří příprava a taktika. Jelikož jsem prvky taktiky znal ze své školy a ze základního kurzu jsem byl seznámen s tím, že taktika je děvka, co se dá vojebávat ze všech stran, měl jsem drobný plán, jak na to.
O obědové přestávce jsme s Lukim šli do nedalekého obchodu německého původu a rozhodli se zde pojíst. Nejprve jsem šli vstříc nákupnímu středisku, kde to tou dobou již hojně okupovali lidé mající problémy se stabilitou, inkontinencí a pamětí. Prodírat se davem těchto letitých spoluobčanů nebylo snadné a snad proto a kvůli tomu jsme měli smysly napjaté. Míjeli jsme zrovna regály se zeleninou po levé ruce, když tu najednou po pravé straně všimli jsme si úkazu dosud nevídaného. Skvělý nápoj přátelství za nevídanou cenu. Inu řekli jsme si „proč ne“? Po dalším putování marketem jsme opět nemohli přehlédnout to jasné znamení: Kofola za 15Kč...Nedalo se jinak. Tolika radosti jsme po kupě za tak mrský peníz jaktěživ neviděly. Ještě jsme se vydaly konzumovat potraviny pochybného původu, avšak lahodné chuti, do asijského bistra. Tu nám do očí bilo další znamení. Květinářství nabízelo nevídané slevy na krásné květy, jimiž jsme se rozhodli obdarovat naši společnici Petru, jelikož se nám zdála také poněkud vyčerpaná. Přičemž jsme ještě stihly popřát našemu společnému kamarádu Dalimilovi k jeho jmeninám, kterého tímto opět zdravíme.
Po obědové přestávce jsme byli plni elánu a chuti ke konzumaci informací, jenž nám měly být nalévány do hlavy. Zprvu se zdálo, že obědová přestávka měla neskutečně pozitivní dopad na ostatní účastníky, ale chyba lávky! Asi po 2-3 čtvrthodinách jsme se museli uchýlit ke krajnímu řešení a začít praktikovat význam přátelství v horolezení a oslavu výstupu. Od té chvíle šlo vše od 5 k 10. Vše nám šlo neskutečně od ruky. Po oficiálním ukončení jsme se opět vydali vstříc víru velkoměsta a končili jsme až nevím kdy a pomalu ani kde, ale zas tak velké to nebylo, akorát mám holt už blbého pamatováka.
Den 3. (dle vzpomínek pokladníka)
Poučen z předešlého dne, že primule je kytka v květináču a né do ruky, obšťastňujem spolu s Koňařem kamaráthku Petru usměvem a neutuchajícím přátelstvím, keré nám ještě z předešlého dne dostatečně zbylo. Pamatuji si jako dnes, že tou dobou vcelku vkusně ovládám zákeřnost dvojitého dračího uzlu, umění slanění, či vycvakávát se z odsedávky, jež jsme si pro tento účel jakožto především sportovně založený ležec musel pořídit. Jelikož je náš hřmotný Koník značně teoreticky vzdělán, nebylo problému, kterého bychom se musili bát. Se vzrůstající hodinou, stejně jako onehdy ve stěně, jsme opět zjistitili, že sme si vybrali snadného cíle, a pročež kapacity jako my, bychom neměli drtit vrabce v hrsti, ale jakož i mladost volit nejistotu holuba na střeše v podobě instruktora vyššího a sic horského lezení….
Toho času sám nejsem jist, zda věc jakkoliv pokročila a bude-li nám dopřáno vyššího vzdělání. Za sebe však můžu říci, že byť jen hodina v kompanii rotného Koníčka je natolik povznášející, že není potřeba nabývat ni nijakých skillů, či titulů, kerýmiž maximálně obohatíme svá příjmení.
A tím prozatím končí naše etapa ve věcech vzdělání dle norem regulí a standardů ČHS, na další pokračování si budete muset posečkat až dávného května, kde budeme zápolit s nástrahami zdravotní přípravy...
přidal: Koněv | přidáno: 09. 02. 2013 | poslední editace: 09. 02. 2013
