ALPY 2008, aneb co se nevylezlo 2008 | Alpy
Letošní léto bylo tak trochu ve znamení velkých questů a hrocení. První výjezd se konal druhý týden v červenci, kdy sem s bratry Šviháky a Márou z Brna vyjeli pod Bádile. Od sněhu pocukrovaný kopec nás hned na začátku donutil dočasně se přesunout do Val di Mela a vyčkávat. I přesto, že se dnes jedná spíš o boulderový ráj, je tady dost i horských cest. Ty jsou většinou rajbákového charakteru a tak vám příde, že ruce máte vlastně na nic... Padlo pár pěkných cest, ale i typické tatranské cestičky... Než jsme se zorientovali a našli nádherné lajny, počasí se natolik zlepšilo, že jsme se vydali pod Bádile prozatím aspoň z jihu. Před odchodem jsme ještě o restdayi prubli pár bouldrů a pak už jen vzhůru pod velikány. Od této chvíle nás čekali už jen fyzicky vyčerpávající přesuny a nekonečná lezení. Po příchodu do bivaku na louce pod Bádile jsme se ještě téhož dne rozhodli pro jednu kratší (12 délkovou) cestu na Punta Torelli – Selen (6a+), hledání ve spodních plotnách nás sice zdrželo, ale už před 16 hodinou odpolední nastupujem do klíčových délek. První byla nádherný vytrvalostní rajbák s občasnou spárou na oddech. Druhá pak technická spára v závěru 5. délky. Zbytek se dá shrnout jako lehké 5tkové lezní s občasným nýtem…Jakmile jsme se vrátili do base campu, zjistili jsme, že nám zatím místní ovce pootevírali bágly, požrali nějaká trika a málem i čelovky. Nutno dodat, že ovcí jsme se po zbytek noci nezbavili, a tak nám vyhrávali svými zvonci až do rána. Druhý den nás rozdělil na dvě rozličné tůry. Mladí borci šli atakovat cestu na místni Zub a Švihák a já se odporoučeli pod Punta Annu na klasickou hřebenovku – Spigollo Vinchi (6a). Cesta místy neuvěřitelně exponovaná nám poskytla nádherné lezecké zážitky. Některé délky nebyly nepodobny nejpodivnějším útvarům naších písků. Škoda jen, že místní klasika byla natolik klasická, že před náma postupující dvojky nás v cestě zdrželi ne na 4 hod. ale rovných 8, a tak sme si mnohdy čekáni na štandech krátili spánkem, či výukou španělštiny...
Další den padlo definitivní rozhodnutí o přesunu pod severní stěnu Bádile, takže ještě navečer sestupujeme k autu a ráno si opět užíváme výstupu pod Bádile, tentokrát ze Švýcarské strany. Přes noc ani moc nespíme a ve tři ráno se proto ani nemusíme budit k nástupu do stěny…O páté už zevlíme na polici před menším sněhovým polem a čekáme na východ sonca. Jakmile spatříme další blížicí se dvojky, už neváháme a pokračujeme pod samotný nástup. Cesta není těžká (Cassin – 6a+), ale motání dvojek, které se nás snaží různě oblézat, zdržuje jak nás, tak je. Říká se, že moudřejší ustoupí a tak horského vůdce se 60letou babičkou pouštíme dopředu. Trochu náročnější lezení přichází nad malým sněhovým polem uprostřed stěny. Kout a pak traverz jsou asi klíčem k celé cestě, ale rozhodně pro případné zájemce není problem něco háknout. Po dlouhém tání se však vyskytl jiný problém a to spára a komín ve vrchní části stěny. Spárou teče potok (nezbývá než nechat si přes rukávy stékat vodu na tělo) a nám už tak sedřené prsty začínají praskat a zanecháváme na skále červené značky pro další následovníky. Komín sice není těžky, ale úplně mokrý. Navíc po pár délkách je v topu (jehož druhou půlku v tu chvíli bohužel nemám k dispozici) traverz, který míjíme. Když se začíná komín zdvíhat do převisů, začínam pochybovat o tom, že lezem v komíně max. 5 a na poslední chvíli traverzujem doleva. Pak dvě délky a po 10 hodinách konečně na hřebenu (asi 20 délek). Hřebenovka je už sice vychutnávačka, ale pokouřeno máme dost a tak vnímáme pouze nejvyšší bod, pod kterým nás čeká vivac – bouda. V boudě je luxusně teplo a na spaní stačí pouze deka. V noci sice přichází ještě dva borci, ale poslední dvě postele sou volné, takže no probléma... Sestup na jih není náročný, ale je nutné občas slanit. Cesta na sever do base campu je ale jiné kafe. Dostáváme se do špatného sedla a tak vyčerpaní se vracíme pod jížní Bádile na místní chatu na nějaké žraso. Chatař na rozdíl od těch tatranských je přívětíví a dává nám neúměrnou slevu. Pak už jenom 5hodinový pochod přes pár sedel a totálně v deathu se aspoň já sesypávám do stanu a v horečce prožívám nadešlou noc…..další den restday, restday, restart!!!!
K večeru přicházejí další češi a navíc známí! Borce a borky z Ústí známe už ze zimních Tater a tak se domlouváme na společný průstup SZ stěnou Bádile. Průstup ledovcem druhý den, jde bez problémů, zato cesta skýtá oproti uvedéne klase mnohém větší problémy. 5c délka odpovídající tak 6b, nás nutí k zamyšlení jaká asi bude klíčová 13. délka za 6a….Po pár hodinách se nám odpovědi dostává: potřeba síly, techniky a morálu, navíc dalších 7 délek do na hřeben….a tak nás odpolední slunce vycházející spoza hrany bez váháni nutí k návratu. Ten však není snadný, traverzovou délku musíme všichni opět slízt, což hlavně v rajbáku před koncem nutí k levitaci (případný pád by strhl totiž toho výš). Ale pak už více méně bez problému cesta pouští zpět na ledovec. Znovu totálně vyčerpaní se vracíme zpět ke stanům a rozhodujem o změně oblasti na Albignu. Toto rozhodnutí má mnoho výhod, přesun lanovkou, nástupy do 10 minut a jistotu jištění v cestách. Sektor připomíná Galerii Ostrvy a lezní je taky podobné, místy však mnohem kompaktnější a proto techničtější. Zevlíme dva dny a pak volíme při návratu zastávku v Totes Gebirge a Gesause. V Totes G. volíme kopec Trisselwand a cestu Seeblick, ale před tím ještě parádní koupání v místním See. V noci jsme sice vyrušeni cajty, ale po krátké konzervaci ve skopčině můžeme klidně spát dál….Druhý den nástup pod stěnu sice trefujeme až po chvíli, ale zdržení nám vůbec nevadí. Cesta je poměrně snadná (6+)a stačí navíc expresy. Gesause je však jiné kafe. Se Švihákem volíme nejklasičtější moderní klasiku – Komplizierte (v našem podání 6+ A2). Tomu však předchází tříhodinový nástup (dost často ve strmých travách – II). A pak už jen nádherně mokrá cesta. První mokrou délku sice přelézáme volně. Druhou a třetí (obě švihák na prvním konci) už více méně hákujem. Zpestřením (hlavně pro mě) je pak kyvadlový traverz v závěru třetí….Další dvě jsou opět na mě a musím říct, že mě čekalo ,,příjemné“ šestkové lezní s občasným hákingem, a v další délce s razantně mizejícím fixním jištěním a tím přímo úměrně upadávajícím morálem…Celkově lze zkonstatovat, že jsme měli více štěstí než rozumu (kvůli traverzům nelze cestou vůbec slanit), což navíc potvrdila i přicházející bouřka, kerá nás na sestupu skoro chytla. Vzhledem ktomu, že nikomu, kromě Švíhaka, se zas ráno tři hodky plahočit nechtělo, volíme Kahlbling a s jednou lehčí cestou (6+), kerá skýtá kromě jedné délky docela pěkné pevné lezení. Ale to už byla jakási tečka za naším snažením v první půlce prázdnin… Další výjezd podnikám už jen se Švihákem a to do mekky alpinismu – Šamorína... Po dvou dnech jízdy přijíždíme pod Blanc a ještě před večerem si to zamíříme (zas se sviňou na zádech) pod Enverské jehly. Stan zakotvujem u pšonů, keří taky přišli na výlet, navíc s krásným výhledem na okolí a blízkou chatu. První cestu volíme Amazonii (6a) na první Nautillon. Cesta dobrá, místy famózní! (kolmý rajbáky s vystouplými krystaly – připomínající spíš umělě našroubované chyty). Ob den (pač sněžilo) se pouštíme do Pasti (La piege – 6b) s krásnou spárou na začátku. A i přesto, že je klíčem k cestě první délka, do pasti (jako pak ještě na zájezdě mnohokrát) jsem se dostal ve třetí délce, kdy místo pravého koutu volím levý (vyskobovaný – při bližším ohmatání jdou bohužel skoby vytáhnou a kladivo sme nebrali) a nějakou dobu trvá, než se z oné pasti aspoň jakože vymotám. Další délka technický převis si dává po delší časové prodlevě Švihák a tak po pár hodinách vychutnáváme pohled na Dru z vrcholu Tour Rouge. Jelikož byl den teprv v půlce nastupujem opět pod Nautillon a lezem Guy-Anne (6a+), famózní linky v hladkých plotnách. Klíč opět vychází na mě a na štand dolézám s vypětím sil a nervama v pi.. . Další délka, i dyž je jedna z nej, kerou sem kdy v horách lezl, je pro mě na první pohled nereálná a tak jsem i rád, že nevyšla na mě (délka byla za 6+ a nebyla těžká, ale psichyka a vyčerpání dělaj svoje). Jednalo se o diagonální spáru protínající kolmé zrcadlo a jediné, co se dá říct je epesnoscz!!! Potom povinných pár délek a hurá dolů…Ráno se rozhoduji pro restday a Švihák pro La marche de sable (Pískovcový výstup)… Nazítří už více odpočatý se nechávam ukecat na 8-délkovou kolmou spáru v hladkých plotnách – Pedro Polar (6b+). Musím dodat, že už na pohled je to nádherná linka a lezení taky. Střídání rajbáků, spár a sokolíků je opravdu neuvěřitelné, ale lajna logická. Klíč opět vyšel na mě a tak sem šel bojovat (musím taky dodat, že už sem delší dobu nelezl v lezečkách, ale v ponožkách, což se vlastně odráželo i v technické opoře mých noh). Zpočátku bylo vše vpoho, ale pak zas přišla pastička – nejdřív rájbák a převis, kde sem z pozice horko těžko dal skorostoppera a pak tenká mělká spárka, kerá už byla nad mé síly…nechávám se spouštět na štand a po cestě vybírám skoro vše jištění nutné pro další boj. Po odpočinku šplhám opět zpět a hákovácí technikou (hrou) - vydrží, či nevydrží se přes pár stoperů dostávám do lepší pozice a pokračuji (hodně pomalu) ve volném plížení se ke štandu. Co bylo dál? Krásné lezení, keré nevím jestli jsem vůbec vnímal (zbytek opět táhl Švihy) a po západu slunce za hranu, návrat na pevnou zem (teda ledovec) a hurá na večeři do stanu…. Další den ukecávám já Šviháka na Květy zla (Le fluers du mal), keré sou sice psané za 6b+, ale realita byla o dva stupně níž. Pasti opět vyšli na mě a to v podobě mokrého rajbákového koutu (ten ještě s hrůzou v očích šel volně) a pak mokrého komínu v 12. délce (ten už volně nešel a nezbývalo než hrát oblíbenou hru vydrží, či nevydrží – tentokrát bohužel vždy stoper těsně pod posledním vypadl, což sem už kupodivu ani moc nevnímal.). Jinak musím dodat, že lezení v druhé půlce bylo až na komín krásné a zajímavé.
Vzhledem k tomu, že jsme se tu potkali ještě se dvěma staršími Čechy – Pítrsem a Luďou, rozhodli sme se, že každý z nás jednoho vezme sebou na tůru. Švihák s Pítrsem šli na Bussinesmanna a já s Luďou na Švihákem již prostoupený Pískovcový výstup (6a+). Lezení bylo dost podobné Kývalovy na Železnom štítě, ale o dost náročnější. Opět tu byli traverzy po ničem a zase jako klíčové se ukázali spáry. Ta v páté dílce byla nad mé síly (už sem místy nelezl ani na ponožce, ale na kůži) a závěrečný rajbák jsem si málem měl možnost prozkoumat krystal po krystalu, když jsem doslova skákal po jednom z jištění (ale chytil). Cesta krásná a rozhodně odpovídající svému názvu. Poslední den už jen nějaký 8del. kvak, který sme začali 4. délkou a pak pokračovali první (seklé lano při nástupu slaněním cestou), ale pak nás už nic zvláštního nás nepotkalo. Na začátku žáří pak již poslední jízda směr Západ a to s Leňou do Fráňa. Chtěli sme začít sice v Juře, ale chcanec a pak i menší kontrola na zbraně a drogy nás donutili jet směr jih do St. Legér. První chyba se ukázal hned po příjedu do Ležéru, pač sme si spletli dvě podobné vesnice a přijeli jsme do druhé….Po příjezdu do správného Ležéra sme se ještě stratili na nástupu, ale do konce dne se ještě stihlo něco málo polézt…Za dva dny je to asi 10 cest a málem padlo i jedno 7a+, ale to by chtělo druhý pokus, na kerý nebylo času. Lezení je většinou kolmé a těžší věci jsou hodně do kopce…Po zastávce v Avignonu a Aptu, pokračujeme na dva dny do proslulého Buoux. Lezení po dírkách a v rajbácích je náročné a proto nás ještě víc překvapuje klasa, které na cestách i kolem 8- odpovídá jen místnímu 6a+, hold Pískář by tu byl max. za 4+….Další tři dny trávíme v Paříži a po kulturní destrukci odjíždíme do lesů v blízkosti Fontainebleau. Prostředí i lezení předčí očekávání a doslova se zamilovávám na první pohled…Šutry jsou z jemného písečku místy prorostlého žílou křemennou a všude vůkol jsou písečné planiny….Dopady samozřejmě do měkýho. Bouldry jsou fraškózní, snadné , težší i hc-rové…hold pro každého něco. Hned první den více méně překonávám 7Ačkový bouldr Gravitton a málem i další 7A v jeskyňce (tady bohužel podle místňáku nezvládám závěrečný lehčí skok nad klíčovými pasážemi)…na konec dne ještě něco v sektoru Prdel psa (nedaleko známé věžičky ve tvaru psa) a pak jen zasloužený odpočinek…druhý den jsem bohužel naprosto mimo a tak asi půl dne zevlím na jednom 6A, keré k mému údivu odpoledne doslova projdou jeden stařík se svou chotí, aniž by se více, či méně zadíchali….hold je ještě třeba trénovat….Závěrečný výjezd do Štrasburku a po chcanci u Jury valíme rači rovnou domů…. Toť tak asi vše…vylezeno v horách něco kolem 8 až 9 kiláků a na skalkách tak 30 cest. Další statistické údaje bohužel ČSÚ nedodal, taže se o ně nemohu podělit… Lezbé zdár…
přidal: Asu | přidáno: 19. 08. 2008 | poslední editace: 20. 02. 2011
