Hrátky s čerty 11.-14. prosinec | Macocha

Stojím na Dně a cítím se docela dost na dně. Ozývaj se záda, vzduchem je cítit mrazivost onoho rána. Stačí však jen upřenost, i kdyby ve stereotypu počínání, a vím, že vše bude pryč. Vyvěšuji se do lana a jümaruji na trojku, kde jsem se den před tím s ránem doplahočil.

Klasické přerovnání lan a hurá na věc. Jediné co mne napadá je zatlouct dost pochybnou nožovku. Odhodlávám se do ní sednout, skoro necítím dech, jen tepající oči, kde, kudy, co… Nacházím dírku, pak další. Ranní háčkování mě přepíná do módu naprosté bdělosti. Jen já, chladní grigri a (ne)jistota háčků. Napojuji se do Klenby, na chvíli tedy pohoda. Po odbočení opět chvilka nejistoty a vámos na ďalší štand. S převislostí terénu zjišťuji, že sice dojedu zpět na trojku, ale celou délku si musím kvůli vybrání dát každopádně znovu. Né že bych chtěl, ale jsou věcí nezbytné.

Dokonáno, tedy opět vzhůru. Střecha se dost zvedá a většinu času se tak točím v tom ďáblově chřtánu v naprosté expozici. Jsou chvíle kdy jen prosím, v hlavě pořád stejná mantra, těchtéž pár stejných slov, které mě snaží udržet v equilibriu s gravitací. Další štand a stejně jak posledně opět celou délku znova. Začíná mě pekelně bolet hlava. Naprostá upřenost na každý krok, práci s grigri, a dumání nad tím kudá a jak mě totálně vyčerpává. Kdybych měl chvíli na vypnutí, tak beru. Ale teď to nejde, tady je jeden pořád v poklusu, nemůže vypustit. Vím, že dolezu a jedu dolů. Dnes vršek nestihnu. Vždy se řídím intuitivníma rozhodnutíma, nebo aspoň cítím, že jsou spíš správná. Oheň v zádech mě i chvíle paralyzuje, ale i přesto ještě dokončuji přípravu lan a matroše na třetí den. V poklidu sjíždím na Dno. Nic se nezměnilo. Fyzicky také dno….

Vracím se v myšlenkách o osmačtyřicet hodin zpět. Bylo tam odhodlání, pohoda a hlavně jsem nebyl sám. V prvotních obtížích, které údajně ovlivnily klasifikaci celé cesty, sem se cítíl jako doma. Jeden dva nejisté kroky a vcelku tutové jištění, pak nýt, něco skob a jedniček a opět očko. Nevěřícně jsem sice koukal do hladkého traverzu, ale záhy pochopil, od čeho že jsou háčky. Na to, aby se člověk doslova povznesl nad jistotu, kterou mu pevná zem a či tutové jištění dodává. Balanc na hranicí toho zda létat a či jen třepetat.

Ač tomu tak být nemělo, v druhé délce jsem se vybál. Háčky i přes dírky špatně držicí a nakonec pak chvíle napětí, kdy se pode mnou háček pomalu vydroluje a já jen čekám kdy pudu. Hypnotizuju jej a o kousek vedle si všímám navrtaných hodin, které by měl člověk využít normálně. Nemám ale reepku, tak čekám, v duchu si říkám: spadni, spadni. Pocit nejistého balancu na hranici nula a jedna mě úplně odzbrojuje, nejsem schopen pohybu a přitom půl kroku ode mne štand. Nejde to. Už nemůžu čekat. Tedy zved a dopaběrkovávám na štand. Pod háčkem se vydrolí zbytek prachu a vím, že toto místo už nik nevyužije.

Ještě do půlnoci načínám další délku. Počáteční řadu skob střídaj frendy. Najednou ale příjde zaváhání, tutovej frend se odporoučí do doliny a půl těla též. Připadnu si jak cliffhanger, jedna noha v jistém žebříků a fix v ruce mě však nechává ve hře o jablko. Když se nakonec zdá řada kamarádů nekonečná a presek na těle moc nezůstalo, tak přibývá nýtů. A o nějakou chvíli i štand. Trojka. Tak samak i čas. Tedy zalehnout na betón a spáti. Dopřávám si denního restu. Večerem setkání s Renárdem a ňáky koncert z mého pohledu existenciální kapely. Pak už jen v osamocení procház mé chabé tělesné schránky se slečnou kosou a mrazou přes jeden z brněnských kopců. Je potřeba se odprostit od upření v dny nadcházející a zbavit se jakéhos rešpektu vůči tomu chřtánu. Bo naopak se naladit na stejnou vlnu? Koukám na ruce. Ty nelžou. Sou sedřené dosti, tělo jakby smet, tedy zalehnout a ráno před slepicema opět na šichtu.

Myšlenkama se vracím do reálu Dna ve fázi na dně. Mám za sebou strop, ale kolmé délky budou více o přemýšlení, to mi poklidu hlavy nedodává. Večerem dočítám Topola, kerého obměňuji za Sartra a jdu na sraz se Stračiatellem, nož v půlce to málem balím. Hlava i nohy vypovídaj službu. Doslova se doplahočím k výčepu a smrknu tak akorát obarvenou vodu. Víc bych nestrávil. Plánů v horách je dosti, ale to upření k slečince M dnů právě procházejících mě jaksi nedává šanci se odprostit. Poddávám se akorát spánku.

Po ranní onanii jsem rád, že jsem včera skončil právě tady. Dostávám se do hladké plotny a asi deset minut netuším co mám jako kurva dělat. Představuji si sebe, co bych tam dělal den předem. Asi bych se odvázal a skočil do jezírka. … Ohmatávám všechny zákoutí skály. Procházím reliéf a nikde nic, co by mne zaujalo. Jeden menší výstupek, ale pořád nějak tepu k idei, že tady musí být nějaká dírka. Nikde nic. Tedy odhodlání, mantra a už visím s očima sklopenýma v háčku, na který se nedokážu za boha podívat. Nacházím aspoň další tentokrát dírku a pak další. A pak…

A pak tupě civím na volný odlez na štand. Našponovaný  v poslední příčce žebříku stojím v háčku a rukama mi k nýtu chybí ještě metr. Chladná grigri nechce jen tak pustit a povoluji si tedy víc než je záhodno s vidinou návratu na předchozí štand. Boj. Ale to je život též. Tady a teď, tedy aspoň v instatní podobě. Kolikrát jsou právě tyto lezecké situace paralelou toho co se odehrává potom na kolbišti s lidma v reálných situacích…

Konečně pohodlný štand. Né že bych měl možnost jej nějak dýl využívat, nož působí to uklidňujícím dojmem, tak proč ne. Dále valím po žebříku. Rukou sice vyrvu jeden nýtek, ale riveta jde aspoň jakš takš obhodit. Ozvláštnění a proč ne. Buch ho tam, další standó. Pak ještě chvíli žebř a pak už jen peklo domluvy se slečinkou na úvazku. Volných odlezů přibývá, ale neschopnost dvou rukou použivát automat při odlezu ze žebříků limituje možnosti. Jednou udýchávám háček a v poslední chvíli dosahuji po nýtu a pak se jen uklidňuji, že každý centimetr je vlastně dobrý, pač tady nezavolám na štand: hombré, tak poď dolů a teď zkoušíš ty! Tady se bere jen jedna možnost. Neváhat. Trochu ubíjející, ale přistoupil jsem na hru, tedy rešpekt k pravidlům.   

Další délku si pamatuji z lezení s Matesem. Oblez tisu. Nic se nezměnilo, sice tutové jištění ve stromku, ale rozhodně no chance při přelezu přes něj. Asi čtvrt hoďky trvá udělat další krok a stromek doslova zalehnout. Je osezený dosti. Pak si hraju na cowboye. To mi de líp, hrot nahazuji už na pátý pokus a odměnou mi je předposlední nýtek štreky, a aby se neřeklo volný odlez jakýms koutem, kde je potřeba si vyhrát s grigrinou. Už si připadnu jak s manželkou, streotyp a přitom jsme spolu teprv třetím dnem.

Vršek! Co dodat, ani nepřemýšlím, beru to jako fakt. Tělo je v křeči, mysl čistá jak lilium. Jeden by se zeptal proč? Netuším. Jsou věci které prostě musí tak být. Kdysi jsem nad touto cestou nevěřícně kroutil hlavou a nelez bych ji ani na druhém konci. Nakonec se vše obrátilo. Relativnost. Úhel pohledu. … Jediné co vím, že stačilo. Nebudu znovu pokoušet onu díru samotný. Dvakrát a dost. Šak sme se onehdy s Vojtěchem shodli, třikrát do stejné řeky nevstoupíš. A pak ještě nějaké kecy o myslivcích. Done.

 

Děkuji Michalovi za baterky do čela. Binovi za lžíčku, zapík a pár presek. Pawlovi za nachystnání zajímavé taškařice. Renárdovi za tichý support. Slečně eM za dajnost. A grigrině za chladnou hlavu v těžkých chvílích.

 

přidal: Asu | přidáno: 19. 12. 2013