Ve znamení žebříčků 2007 | Evropa
Čím víc se blížil konec roku tím víc jsem věděl, že se opět postavím do žebříků a budu s kámoši bojovat v převisech a střechách… Tato situace nastala už někdy v říjnu, kdy jsem ve vlaku potkal Michala ze Šumperku, kterého jsem znal z Pasáku. Domluvili jsme se a o víkendu jsem pak spolu lezli právě na Pasáku. Několik volných cest a nakonec i Quo vadis, cesta vedoucí levou části Velkého pilíře. I když cesta oblízá zespod hlavní střechy, není zdaleka zadarmo a společně se šumperskou cestou střechami patří mezí nejnáročnější v oblasti. Stavění do převisu ze starého kroužku jistoty opravdu nepřidá. Navíc jsou v této cestě vytlučené skoby, takže se musí jistit stoppery. První jištění nad převisem zakládám značně nejistý až na několikátý pokus, zato ale vypadá, že bude držet. Další krok přes háček mi nevychází, protože se se mnou vylomí výrazná lišta, ale jak už jsem si jednou vyzkoušel ve vedlejší cestě, pomůže nakonec kladivocepín. (Tehdy jsem neměl do široké spáry Pasáckého Idaha 6kového frienda a tak jsem tam vyklínil právě ono kladivo, dostal jsem se sice do situace, kdy nemůžu tlouct skoby, ale další založený háček tehdy naštěstí vydržel a v dalším postupu mi už nic nebránilo.) Zahrál jsem si teda na radu Michala trochu na drytool a ve shybu za kladivo zakládám dalšího stoppera. Cesta dál je pak už relativně v pohodě...
O nedlouho jsme se vybrali s Pjótrem na Jeleny. Tentokrát nešlo o těžkosti, ale spíš naučit hákovat mého parťáka. Ze dvou cest však musím i kvůli náročnosti pro matroš vycouvat (netušil jsem, že se setkám s pasážemi kde jsou potřebné rurpy) a tak sázím na jistotu a posílám Pjótra do Velké střechy. Borec se vůbec nezdráhá a v celku ladně přehopsává z jednoho klínu do druhého, neváhá ani při nejistém kroku přes háček a tak si může trochu spočnout na štandu pod posledním problémem. Starý klín po prvovýstupcích sice vypadá dobře o smyčce se to ale říct nedá. Tady Pjótr chvíli váhá, ale další skoba vše jistí a zanedlouho je už nahoře. Domlouváme se, že skočíme pro věci na spaní do auta a já to pak po něm dolezu. S čelovkou na hlavě se pokouším co nejvíc o volné lezení, cesta mě takto pouští až skoro pod štand, pak už ale musím technicky. Dostávám se takto do střechy s klínem a vcelku ani nepřemýšlím nad stářím smyčky v něm. Odsedávám a…. najednou mě už šlehají větvě protějšího stromu, a lupnutí v zádech ukončuje tento tvrdý ale jinak pohodový polet. Druhý den se dáváme do volného lezení a nacházíme asi jednu z nejhezčích cest nejen na Jelenech – Zilvarku. Původně hákuvka, dnes však krásná vytrvalostní cesta s bouldrem na začátku a lezením po mělkých dírách a nádherném sokolíku ve vyhřáté 40 metrové stěně. Prostě takový bonbónek na konec.
Vzhledem k tomu, že jsme se v září dohodli s Lukášem z Mikuláša na pokusu o zdolání komínu propasti Tartaros v jeskyni M-2 na Suchých doloch, vybavení plnou polní si to koncem listopadu mažem vlakem a busem do Tisovca. Odtud je to sice asi 5 km do hor na základnu u jeskyní, ale Lukáš zajišťuje odvoz věcí a my si tak pouze vychutnáváme nádherný podzimní den na loukách tohoto zapomenutého kraje…V pozdní odpoledne dorážíme na chatu, převlíkáme se do zafísizovaných hader a balíme svině s matrošem, fixi a podobnou těžkou bagáží pro nadcházející výstup. Po sestupu do Srdca jaskyne se dělíme na dvě skupiny – hákovací a průzkumnou, která jde zkusit kopat nějaký zával. To už ale Vojtin špelí štand na polici nad Tartarosem a já si na sebe věším kila železa a jako bonus příklepovou AKU vrtačku. Už od minula jsem měl vyhlédnutý směr a proto se snažím nahodit smyčkou první krápník. Nastávají však problémy, police se pode mnou po částech poroučí do hlubin propasti a jakmile poprvé zatížím krápník, zůstává mi v ruce… Rozhoduji se tam dát teda spit, u nějž mě i přesto že nejde úplně dotáhnout, Vojtin ujišťuje o jeho stabilitě a pak pokračuji přes už lépe vypadající obhozy. To už navíc visím nad propastí a v hladké stěně se rozhoduji pro další postup po spitech. Potom už jen pár tutových hodin na sintrovém splazu nazvaném Medúza a zřizuji štand. Poprvé se taky ohlížím na jističe a s hrůzou v očích zjišťuji, že police nad propastí je pouze 5-10 centimetrový sintr!!! Zmiňuji něco o Létajícím koberci a na fixu posílám Vojtinovi žebříky.
Za chvíli je u mě a pokračují dál sintrem nahoru. Většinou se dá lézt volně, ale jištění pozůstává dál ze spitů. Potom co mi však spadne připnuté (!) kladivo do propasti musím na chvíli v pozici z Kamasútry nechtěně odpočívat. Situaci zachraňuje Krá, který se pro něj vydává do temných hlubin a za deset minut, ho po fixu tahám k sobě. Posledních pár kroků a stojím na galerii nad propastí. Komín sice pokračuje dál, ale je už lezitelný bez pomocí lan. Zjišťujeme, že dál již nic nevede a odměnou nám tak zůstává krásná výzdoba v této nejvyšší části jeskyně. Druhý den končí podobně výprava mezi Heráklovy sĺpy, akorát s tím rozdílem, že mi je jističem Krá a kromě menšího problému s AKUčkou se nic zvláštního neděje. Ze Suchých dolů odcházíme všichni zmožení a nachlazení, které si sebou přivážím, mi zůstává na celý další měsíc. V té chvíli mi tak už ani nepřijde moc zábavné vtipkování řidičů busů, kteří jezdí jak se jim zachce a cesta domů se tak mění v nedostižný sen, ale to je na jiné vyprávění...
Poslední zkouška před výstupem v Macoše se stává Manínská Strecha Slovenska.
Vypravuji se tam po týdenní pauze s Jaroušem z Brna, se kterým jsem se na tento výstup domluvili už rok před tím. Favál na líh slibuje poměrně nízkonákladový rozpočet a když k tomu přidám luxusní chrápaní v kufru s mobilním televizním aparátem, nemám co dodat. Ráno se budíme do chcance, ale v klidu vaříme čaj a shodujem se na tom, že většina délek je stejně schovaná pod střechou. Výstup pod ní nás navíc zahřeje a tak ani nemyslíme na nepřízeň počasí. První délku si bere na starost Jarouš. Je pěkně vlhká a tak preferuje radši lezečky. Pomalu se sune k štandu a já jen tiše pozoruji, jak mu to de. Když však při nabírání velkého spoďáku, tento vyrve, okamžitě zpozorním a s otevřenou hubou přihlížím jeho nádherně provedené hvězdě ve vzduchu. Bohužel Jarouš dopadá jako kometa na stěnu. Nejdřív zády, pak hlavou a nakonec nohami. Jsem smířen s tím, že jdu volat pomoc, ale Jarouš se pouze otřepe, zmíní něco o kotníku a ujišťuje se o směru výstupu, který je víc vlevo. Tupě zírám jak na něj, tak na skálu a myslím si něco o nezkrotném odhodlání tohoto borce! Za čím dál častějšího nadávání se probojovává kluzištěm ke štandu a já po něm některé úseky dokonce jumaruju. První stropová délka (asi 30 metrů) vychází na mě a vzhledem k tomu, že jsem se do ní podíval už před dvěma měsíci, vím do čeho jdu. Tehdy jsme bohužel měli jen jedny žebříčky a po zamotání fixu jsme se na to radši vykašlali, jak jsem však později zjistil bylo to dobré rozhodnutí... Od té doby se však situace ve stropě docela změnila, hned na první nýty nemůžu došáhnout a tak řeším situaci cvakačkou. Samotný strop není až tak těžký, ale staré nýty a pseudo šňůrky morálu nepřidají. Specialitkou je pak klín po Dieškovi ve kterém je zatlučena rádoby skoba, na druhou stranu po každých asi 5 krocích je poměrně tutový nýt. Dolézám do jeskyňky ve stropě (bohužel do té špatné – menší) a vzepřen o stěny této díry se snažím vydržet nadcházející čekání.
Rozhlížím se po knížce, ale ta asi leží v druhé jeskyňce a tak pouze pozoruji silnici a čekám. Jarouš dolézá na štand a zmiňuje se o bolesti v kotníku. Přesvědčuji ho, že další délku zvládne a tak pomalu ukrajuje z posledních 15 metrů stropu. Zaráží mě až prosba o zrušení, když vidím stále jeho nohy pod hranou střechy. Dolézám k němu a Jarouš mi ukazuje skobu po Dieškovi, do které si mám odsednout. Sice čouhá asi 5 centimetrů ven, ale pevně věřím, že mě udrží. Ze změti smyček, skob, špatně zatlučeného nýtu a všeho toho spojené v mailonu je patrné, že odtud utíká většina lezců. Není se však čemu divit nad hlavou visí pouze stará smyčka a po 4kovém komínku ani vidu ani slechu.
Jarouš se chlubí, že je rád, že poslední délka nevyšla na něj a já tak pouze se zatnutými zuby odsedávám do zmíněné smyčky, jejíž konec vůbec nevidím. Po postavení se je však najednou vše jasnější, dva nýty vlevo a komín nad nimi. Z nýtků je nepříjemný překrok přes nejistý háček do komínku (jediný těžký krok cesty), do nějž se napojuje i těžší Moravská cesta, a pak už tradá nahoru. Déšť už naštěstí přestal, ale volné odlezy v pohorkách hladkou stěnou této polostudny nejsou vůbec lehké, nakonec mi tato délka přišla asi nejtěžší. Pod vrcholem cesta traverzuje vpravo a pak už jen pár metrů značně lámavým terénem a člověk stojí opět na pevné půdě! Jarouš po setmění dolézá na hřeben a výkřiky radosti oznamujeme okolí, že jsme po 6 hodinách konečně nahoře! Pro mě pak ještě jeden povinný výstup pro věci pod střechu a jedem zpět domů. Nutno dodat, že druhý den dostal Jarouš nohu do gipsu a nějakou dobu si nezalez...
O pár dnů později ještě menší prověření v lehkých hákůvkách na Josefovských skalách, které je asi lepší lézt v létě volně a pak už přichází vrchol hákovací sezóny v podobě Klenby Macochy s cestou Pavoučí sítě.
S Matesem se setkáváme v Blansku a hned zjišťujeme, že do Skalního mlýna se těžko dostaneme busem, pač ten mimo sezónu jezdí pouze dvakrát denně. Volíme teda taxík a ve smluvených 12 hodin stojíme před vstupem do Punkevek. Nezbytná prohlídka jeskyní, přebalování věcí ve výklenku na spaní, no a hurá do stěny! První délka je celá po friendech, teda kromě první a poslední skobky. Vzhledem k tomu, že se zde pro návštěvníky udělala ocelová síť proti kamenům a pod nástupem tak byly nataženy ocelová lana přidávám na Pavlův (P. Weisser – správce) příkaz do cesty jeden nýt, lezitelné to je sice i bez něj, ale takto se lezci při případném pádu určitě vyvarují přeražení zad o zmíněné lana. Cesta dál volně pokračuje lehkým tunelem až na první štand. Mates jumaruje za mnou a hned se pouští do druhé délky, kterou si až moc dobře pamatuji z minuloročního pokusu. Tehdy vyšla na mě a bojoval jsem s ní po dvou pádech asi tři hodiny. Celá délka kdysi za Páleničkových časů vedla po nýtech, dnes jsou však natolik vyhnilé, že se obhazují stoppery pouze rivety. Když sem tak před rokem narazil na nýtek s očkem, okamžitě jsem ho cvaknul a po odsedu jsem se i s tímto posledním původním nýtem odporoučel až pod štand s Matesem. Dál jsem si dával větší pozor, ale v posledním kroku před druhým štandem jsem se po špatném provázaní repky opět rozplácnul o vzduch. Nutno dodat, že asi v půlce délky je přidán jeden nový nýt, ale na druhou stranu zbytek nýtu s rivetou užší než je ocelové lanko stoppera o pár kroků dál je vyloženě adrenalinová záležitost... Mates letos sází na jistotu a po dvou hodinách se můžu vypravit za ním. Sděluje mi ať si pospíším, protože minuloroční pytel na štandu strašně smrdí a tak hákuji co můžu. Naštěstí je další délka pouze cvakání jednoho hnilého nýtku za druhým, teda až na výjimku tvořící dřevěnou třísku s hřebíčkem, a tak se setměním dolézám na další štand. Chtěl bych jenom dodat, že na nýtky v této i následujících délkách jsou nutné karabiny s užším průměrem jako třeba ruské irbisi, nebo staré salewy, (tímto bych chtěl poděkovat především Mojmírovi, který nám asi 20 takových zapůjčil)...
Mates bez fifin je dost pomalý, ale trpělivě na něj čekám. Při dolezu na štand kefrá cosi o tom, že už můžem slanit, ale přesvědčuji ho,že na další štand to není víc jak 20 metrů a tak se pouští dál. Po deseti krocích se ale zastavuje a nemůže přelézt do dalšího nýtku. Spouští tak svoje klasické fakovaní o tom jaká su pi.a, hyperč..ák, atd. A o tom že se nechá vždy přemluvit do takových questů. Snažím se ho uklidnit a navrhuji mu ať se vrátí a pokračovat budem zítra, tvrdí však, že to doleze a za chvílí se proti svému tvrzení vrací zpět a můžem tak v klidu slanit. Cítím se docela rozlámaný a modlím se za to ať tomu tak ráno není. Nějaký kameraman se nás ještě zpytuje kdy chceme nastoupit, ale to už běžím směr jídlo a spacák... Ráno kupodivu bolest přestala a tak kolem 9té jumarujem 40 metrů na štand. I když jsem asi čtvrt roku před tím jumaroval na Slovinsku dvakrát delší Gradišnicu, dnes mi to příjde o dost náročnější. Tentokrát Mates ladně pokračuje na čtyřku a v dlouhém přešahu používá tutový háček. Běžím za ním a po občerstvení čajem pokračuju už jen mírně převislou stěnou nad střechami. Před pětkou přichází volný odlez v asi 4kovém traverzu, ale odměnou je asi nejpohodlnější štand. Mates začíná přidávat v rychlosti a tak šestou délku přeběhne ve svém nejlepším čase. V sedmičce nýtů poněkud ubývá a tak začínám skobovat, stopperovat a háčkovat. Zajímavé jsou skoroobhozy repkama kolem mírně vystouplých výčnělků. Se setměním odsedávám do štandu a připínám Matesovy fix na jumarovaní (v uplynulých délkách je tato činnost zbytečná, protože ve střechách a převisech je to rozhodně rychlejší v žebříčkách). Odlez na začátku poslední délky stavěním do nejistého háčku patří k jedním z nejnepříjemnějším ve stěně, oba tak tajíme dech, ale Mates bojuje a oddychujeme až při cvaknutí skoby. Po pár krocích přichází další, poměrně nečekaná, nepříjemnost v podobě zakrslého tisu.
Mates, který se do něj zamotává začíná spouštět jednu z nejkrutějších paleb nadávek, srovnatelnou snad jen ze zimního přelezu severní stěny Vysoké, kdy jsem nebyl schopen rozmotat na štandu uzel lan, přičemž borec vysel za pikle v nejtěžším místě cesty (Musím taky dodat, že tuto délku potom dolezl bez jediného postupového jištění!!!). Mates se nakonec ze zajetí dostává a po vyřešení problému s fixem, pokračuje na vrchol. Já se snažím co nejrychleji jumarovat za ním, avšak tis mě na chvíli zajme také. Pak už jen jakási spára a do Macochy se dnes už asi po třetí ozývá výkřik radosti. Konečně nahoře! Konečně člověk může normálně stát! Tentokrát nám výstup trval něco přes 16 hodin a po dalších dvou už opět stojíme na dně. Radost nám kazí pouze odcizení části matroše. Následující den nám zbývá už jen náročný pochod směr Blansko a posléze opravdová radost z jízdy se společností Českých drah - ta si svou délkou nezadala ani s časem uskutečněného výstupu.
přidal: Asu | přidáno: 31. 12. 2007 | poslední editace: 20. 02. 2011
